18.8.1984.
To jsem se narodil. To byl pro mě zatím největší zážitek. Taky si z něj ale pamatuju nejmíň. Vlastně vůbec nic.
Leden 1997
Bylo to toho dne, kdy se vydávalo pololetní vysvědčení v šesté třídě na ZŠ. Hodinu před vízem jsme měli tělocvik a hráli jsme fotbal. Soupeř spolužák David se chystal zpracovat centrovanou přihrávku, tak jsem se k němu rozeběhl, že mu to jako překazím. David ovšem mičudu nakopl a já jsem se na ní zblízka podíval. Hodně zblízka. Dostal jsem ji přímo do oka! Až mi z toho brečelo.
Nechal jsem to ale být a šel jsem si pro vízo. Odpoledne jsem se stavil na oční a pak už jsem na to oko neviděl vůbec. Tak pěkně mi ho převázala.
Výhoda tohohle úrazu byla, že jsem za to dostal pár korun a v té době jsem si šetřil na kolo. Musel jsem si totiž přispět čtvrtinou ceny. A tak jsem se dostal ke svému trekkingovému kolu, na kterém, se započala moje bikerská kariéra.
Značnou nevýhodou ovšem bylo to, že jsem se nemohl zúčastnit ojedinělého sportovního klání na bruslích. Jako hokejista a jasný favorit jsem měl reprezentovat naši třídu v různých disciplínách na zimáku. Nakonec jsem se na to šel pouze podívat.
Prázdniny 2000 - cyklistický tábor se SMS Teamem
Byl to cyklistický tábor na západě naší republiky, kdy jsme za 14 dní najezdili mnoho kilometrů v okolí našich nejvýznamnějších lázní a spali v kempech pod stany.
Hodně nepříjemné bylo, když nám v bouřce ukradli dvě kola. Pěkně z prostředka hromady zaparkovaných bicyklů pod plachtou.
Lukášovi se hned druhý den povedla taky "pěkná" věc. Projížděli jsme po okolí, kdyby jsme náhodou ta kola potkali. On odbočil z asfaltky k rybníku a tam zabrzdil přední brzdu tak, že postavil kolo na přední. Jeho vidlice to ale nevydržela a ohnula se! Bylo to v době, kdy jsem ještě drandil na svém trekkingovém kole i s nosičem. Udělali jsme tedy malou úpravu, pracovně nazvanou "Cyklotruck," a střídavě jsme na něm dojeli a doběhli těch 20 km do kempu.
A pohotový David si to vyfotil...
Moje první Čtyřiadvacítka
Byla v dubnu nebo květnu 2001, jako obvykle v Jedomělicích.
Bylo pěkně a teplo, tak jsme přemluvili s Láďou spolužačku Pavlu, ať jede s námi. Nevím proč, ale pak se zařekla, že už s námi nikdy nic podobného nepojede. A přitom to je taková hezká akce...
Je to závod tříčlenných družstev, kdy minimálně jeden člen musí být dívka. Střídají se dispiclíny běh (4 km pro ženy a 5 pro muže), horské kolo 9 km a silniční kolo 15 km. Na trati musí být vždy právě jeden člen týmu, ostatní dva odpočívájí a chystají se, až budou na řadě. Každá disciplína podle fyzičky od 35 minut déle, celkem se jelo 10 hodin + dokončení těch, co byli na trati. Jak závodník přeběhne startovně/cílovou čáru, druhý vyráží. Přiběhnuvší závodník ale musí splnit ještě jednu disciplínu - střelbu z lehkých zbraní. Jednou to byly šipky, posledně desetníky do vody... A kdo se netrefí, má trestné kolečko s pneumatikou.
Jel jsem to na svém trekkingu, už se pomalu rozpadával. Hned svůj první úsek terénem jsem asi po třech kilometrech vysypal střed. To je taková ta díra v rámu, do které se nasazují kliky s pedálama. Nevěděl jsem, co mám dělat, tak jsem se vrátil. Tam jsem se dozvěděl, že musím vyrazit a dokončit to. Odtrpěl jsem si to tedy na kole Láďovém. Celkem asi 2 hodiny... Naštěstí se tam zrovna přijeli podívat rodiče, tak mi zatím táta odvezl kolo do servisu, kde to hned opravil. Ale jak tam táta parkoval, tak prorazil o obrubník gumu u auta. Taky dobrý.
Dojeli jsme 11. z 12. Ale zážitek to byl skvělý. Fotky nejsou. Teda jsou, ale ne v digitále. Možná je někdy zkusím naskenovat. Uvidíme.
Ještě chybí vysvětlit, proč se to jmenuje Čtyřiadvacítka. Do druhého dne do rána totiž pokračuje program, ale hudební. Na ten už jsme tam ale nezůstali.
Moje druhá Čtyřiadvacítka
O té už mám přesnější informace. Byla 6. dubna 2002 a byl to 7. ročník.
To už s námi Pavla jet nechtěla, ale naštěstí se nám podařilo přemluvit spolužačku Danu. Naším cílem bylo dojet v pořádku a předjet konkurenční gymplácké týmy. To se nám nakonec podařilo. Z tohodle ročníku si toho ale opravdu moc nepamatuju. Asi to je způsobeno tím, že to bylo týden po mé operaci. Dostal jsem titanové vložky do dásně, aby mi tam pak našroubovali něco jako hmoždinky a do těch zuby. Takže jsem byl ještě stále omámen rajským plynem nebo čím mě to tam uspávali.
Tak snad jenom že jsme byli 8. ze 11 týmů.
Moje třetí Čtyřiadvacítka
Ta byla 8. dubna 2003.
Tento osmý ročník pro nás bylo největší dobrodružství. Už jsme měli zaplaceno startovné a já jsem měl i trochu natrénováno. Pár dní před 24´´ ale Dana musela odříci ze zdravotních důvodů svou účast. Začínalo to být napjaté. Nemohli jsme s Láďou nikoho sehnat. Já jsem se ale rozhodl, že prostě někoho seženeme a pojedeme, protože jinak to přece nejde! Předposlední naděje byla Jitka. O půlnoci z pátku na sobotu to ale odvolala.
V sobotu ráno jsem si vypůjčil rodinnou Fabii a jel nakoupit. Pak jsem se stavil pro Láďu a vyrazili jsem směrem na Kalivody. Ve dvou, bez členky, nejdůležitější to osoby v tomto závodě. Bylo asi 8 hodin, hodinu před startem, když jsme přijeli. A žádná volná dívka k mání!
Nejkurióznější na tom bylo to, že jsem přemluvil kamarádku Žužu, aby jela s jiným týmem kamarádů, aby mohli závodit. A teď to vypadalo, že nepojedeme my. Žužu nás ale zachránila. Zavolala starší sestře do Unhoště. A ona by jela!!!
Tedy sedl jsem do našeho zeleného motorového oře a vyrazil za Žužina doprovodu směrem na Unhošť. Času bylo málo, mlha byla, námraza a já jsem měl řidičák jen krátce. Dojeli jsme ale v pohodě a Dáša nasedla. Bylo chvíli před devátou.
Návrat jsme stihli včas. Akorát jsem se převlík, dal si dohromady kolo a přiběhl Láďa. Tedy jsem vyrazil a nechal Dášu napospas Láďovi, ať jí všechno vysvětlí. Zkrátka hop do vody a plav... Akorát jediný, co mi tak trochu vadilo - Láďa nás zatím přihlásil a vzal si moje oblíbené číslo 23. To mu asi nikdy nezapomenu!
Dáša se marně dovolávala svého kola, které předtím půjčila Žužu, aby měla sestra na čem ten záhadný závod, o kterém nic nevěděla, jet. Ani by jí nenapadlo, že se jí to za chvíli bude takhle týkat. Musela to odjezdit na Láďově silničce a mém horáku. A jezdila skvěle!
Nakonec to tedy dobře dopadlo. Nálada byla o mnoho výše, než teplota.
Začínalo se asi na 0°C, sněhu a ledu, v mlze. Jel jsem horáka vlastně hned na začátku, tak to docela šlo. Během dne se ale vyjasnilo a začalo slunit svítičko. Sníh začal tát, cyklisté odkládali zimní dresy, běžci odhazovali kulichy. A když jsem vyrazil na horáka odpoledne, topil jsem se v bahně. Už přede mnou dojížděli jakési hnědé, těžko identifikovatelné objekty. Snad to je trochu vidět na fotkách.
Byl to zatím nejlepší závod, jaký jsem kdy jel. Spousta kamarádů, hezké počasí, náročné trasy... Zůstal jsem tam až do rána. Sice jsem toho moc nenaspal, ale stálo to za to.
Dojeli jsme sice opět na osmém místě, tentokrát ale v konkurenci dalších 15 trojic.
A příště se chystáme zase!
Čtyřiadvacítka oficiálně zde, pár fotek tady.
Můj první cyklomaraton
Zúčastnil jsem se v sobotu 19. dubna roku 2003, týden po 24´´, cyklomaratonu Přes dva kopce.
Startoval v Jedomělicích a mužská trať měřila 70km, závodníků bylo asi 60. Jmenuje se to sice Přes 2 kopce, ale pod každým kopcem byla cedulka, kolik jich ještě bude. Začínalo se na dvanátce.
Měl jsem relativně natrénováno a bylo hezké počasí, tak jsem se docela těšil. Před 24´´ bylo hezky, pak sněžilo, po 24´´ bylo zase hezky. A v noci z pátku na sobotu přišel slejvák. Bylo se opravdu na co těšit.
Před startem jsem se stále nemohl rozhodnout, jak moc se obléknout. Původně jsem chtěl jet v kraťasech, ale po radách zkušenějších jsem jel v šusťákách. V zimě a bahně. Do výjezdů jsem je vyhrnoval a dolů zase shrnoval. A tak jsem projel celou trať.
Rozhodl jsem se, že se nebudu nikam hnát a pomalu se rozjedu. Takže po startu jsem zůstával někde za půlkou startovního pole. Za mírného mrholení jsem se poté pomalu propracovával dopředu. Ono totiž nejvíc sil dodá někoho předjíždět. A tak jsem měl vlastně pořád někoho před sebou. Myslím, že i proto se mi jelo tak dobře. V tom bahně to teda moc nejelo, ale jako zážitek to bylo úplně skvělé.
Trošku jsem si melancholicky zavzpomínal, když část trasy vedla stejně jako na Čtyřiadvacítce. Nejhorší okamžik přišel ale kousek dál. 20 km před cílem jsem se dozvěděl, že na prvního ztrácím jenom tři čtvrtě hodiny. Tak jsem do toho šlápnul. Ale. Na jednom místě byla trať špatně značená a nebylo poznat, kam se má na křižovatce jet. Někam jsem to zkusil a vrátil jsem se akorát o 3 km zpět. Tak jsem dojel opět na tu křižovatku, kde jsme se sešli tři jezdci. Oni měli naštěstí malou kopii mapy, kterou jsem neměl. Neprohlédl jsem si totiž na začátku tašku se sponzorskými dary, kde byla i tahle mapka. Takže jsme se rozjeli už správně, ale nebylo to ono. Časem jsem se zase dostal do tempa a na posledním kopci před Jedomělicemi jsem před sebou uviděl dva cyklisty, kteří mě předjeli během mého bloudění. A jeden byl i na 24´´. Tak jsem se vydal na stíhací jízdu a makal jsem, co to šlo. V tom bahně to moc nešlo. Takový jílovitý žblebt jsem ještě neviděl. Nebo jsem v něm aspoň nejel na kole. Ale dojel jsem je a oba i předjel.
Z posledních sil jsem dojel do cíle. Na 12. místě! Příští rok pojedu zas. To bude ale okolo maturity, takže to asi nebude pro výsledek.
Bike Adventure 2002
V půlce července jsem se s kladenskými kamarády ze SMS Teamu vypravil na orientační závod horských kol Bike Adventure. Jel se na sever od Plzně v okolí řeky Střely.
Pravidla jsou jednoduchá: Jede se ve dvojici, která musí být stále na doslech. Jede se dva dny, v sobotu a v neděli. V pátek večer dostane každá dvojice mapu, na kterou si podle popisků zakreslí 35 kontrol. Závod sám se startuje po vlnách, každý má určen svůj čas. Po startu se pokračuje kusek po fáborkách, kde obdržíme bodové ohodnocení kontrol. A pak se vyráží na samotnou trasu a je na každé dvojici, jakou trasu si zvolí. Účelem je nasbírat co nejvíc bodů, v sobotu na to je 6 hodin, v neděli čtyři.
Jel jsem s Markem a byli jsme dohodnuti, že on "potáhne" a já jako orientační běžec se za ním povezu v závětří a budu mapovat. Skvělá taktika!
Vyrazili jsme tedy v sobotu a šlapali a docela nám to šlo. Sice jsem nás zabloudil hned po mapovém startu, ale rychle jsme se našli a bylo to v pohodě. Pokračovali jsme dál a sbírali body a potkávali další známé a stále jsme se vzdalovali od centra závodu.
Když už jsme byli opravdu hodně daleko, Markovi se vypustila duše. Vypadalo to na normální píchnutí, do deseti minut hotovo a odjezd. Ale nebylo to obyčejné píchnutí.
Jak jsem zjistili po krátkém ohledání pláště činu, plášť se rozpadal. Byl na jednom místě prodřený tak, že duše lezla ven. No bezva. Tak jsme to otočili a vyrazili směrem zpět. Snažili jsme se to zadělat různě, třeba kouskem petlahve, koupil cestou další duši, nic nepomohlo. Dělali jsme, co jsme mohli. Závod byl 6 hodin + jedna hodina limit na dojetí a za každou minutu body dolu. Dojeli jsme za 6:55. Jen tak tak.
Na druhý den si vzal jiný plášť a už jsme to odjeli v pohodě. Nakonec 80. ze dvou set.
Bike Adventure 2003
Opět v půlce července, tentokrát Nové Město na Moravě.
První dobrodružství začalo ve chvíli, kdy jsem se dozvěděl, že se tam nemám jak dostat. Poslední naděje byla stará a trošku přestavěná škodovka 110R od Tomáše, respektive jeho táty.
V pátek dopoledne jsem měl sbaleno a vyrazil na kole do Kladna. Tam jsme dali do auta Tomášovy věci a moje kolo a vyrazili směrem na Slaný. Než jsem se naučil s tím rozjíždět, tak jsme bavili velký kus Kladna.
K nám jsme dojeli v pohodě, jelo to docela pěkně.
Naložili jsme moje věci a pokračovali dál. V Praze mi to chcíplo jenom dvakrát, uprostřed tříproudovky a na Baranďáku. Taky jsme dvakrát stavěli kvůli teplotě motoru. Takže jsme se celou cestu skvěle bavili a den nám pěkně ubíhal. Na dálnici nás dojeli Sambaráci ve svém Opelu a předjeli nás. Za chvíli jsme zase předjeli my je ( z kopce) a ujížděli jim. Uvízli za kamionem. Nakonec ale dojeli dřív.
Přijeli jsme asi jako poslední, stany už stály, tak jsme se jenom napakovali k Pavlovi do jeho osmilůžáku a začali chystat mapy. Padla na to skoro celá izolačka. Mimochodem moje, celý tým jel s mapou kompletně oblepenou mojí velikou izolačkou. Konečně jsem se setkal s parťákem Markem, jako sehraná dvojka jsme se rozhodli jet na vítězství (nebo aspoň do první stovky). Pak se šlo už tak nějak spát, já jsem šel teda jako první, protože jsem toho měl za celý den dost. Takže nevím, o co jsem přišel.
Ráno pohoda, start a už se jelo. Vyjížděli jsme asi 3 eSeMeSácký dvojice najednou, takže mapy jsme konzultovali grupír a rozloučili jsme se až někde dál. Hned na první nebo druhou kontrolu jsem zavinil ostudný megakufr ( tzn. bloudění). Úplně standartně, zatočil jsem o odbočku dřív a tak si nás 6 (nebo už jsme možná byli jenom 4) zajelo asi 4 km lesní cestou. Pak jsme se teda definitivně rozdělili. Proč asi? :-)
Poračovali jsme s Markem dále dle improvizačního plánu a jeli jsme o sto 6. Celých šest hodin jsme odjeli v poho a předběžně jsme byli někde okolo 80. místa.
Večer byla těstovinná hostina, děsný nával, ale bylo toho i na snídani. Přejeden uléhal jsem do svého spacáčku a těšil se na další den. Naše pozice byla docela nadějná.
Ráno jsme zase vyjeli v šesti. Ale už na prvním kilometru cestou k mapám se Markovi přihodila nemilá příhoda. Prasklo mu lanko k přehazovačce a byli jsme nahraní. Možná jsme tím porušili pravidla, nevím. Ne teda tím prasknutím, ale my jsme potom sjeli ke stanu a tam jsme s pomocí nářadí vyměnili lanko. Bylo to trochu komplikované a tak jsme vyjížděli s hodinovým spožděním.
Makali jsme co to šlo a opravdu nám to šlo. I trasu jsme zvolili docela dobře. Potom dál se ale přihodila další nemilá věc - na rovince Marek píchnul a měnili jsme duši. Už se začal značně přibližovat konec časového limitu. Naštěstí jsme dojížděli do míst, odkud jsme se vraceli už včera. Taky jsme jako předchozí den hnali čas úplně na maximum. Cestu jsme znali, tak to docela šlo. Přijeli jsme nakonec těsně před limitem, ale byla to docela sranda.
Ve výsledcích jsme dopadli nakonec lépe, než jsem doufal - zůstali jsme na 80. místě. Cca jako loni. Nebýt té hodiny zdržení...
Tak příště už bez problémů a máme vítězství v kapse a v pedálech!
Bike-adventure
Přejezd Evropy
Přejezd Evropy byl název akce pořádané oddílem Roháčů ze Spirály. To jsou lidé kombinující pěší turistiku, horolezectví a spoustu dalších činností. Přejezd byl součástí cestovatelské tradice Roháčů. Měli za sebou už přechody republiky z východu na západ (nebo naopak, nevím) a ze severu na jih (nebo naopak).
Hrozně jsem se těšil. Bylo tam i pár cyklistických kamarádů a celkem nás byl plný autobus. Jelo se po družstvech a každé družstvo mělo naplánovanou svou trasu. Byl jsem zvolen navigátorem naší skupiny, mimochodem té nejrychlejší. Což mě na jednu stranu docela potěšilo, na stranu druhou jsem si nebyl moc jist, jestli utáhnu tempo a zodpovědnost za celou naší skupinu. Nachystal jsem si mapy a šel jsem spát.
Ráno se nakládalo a autobus se polepoval plakáty sponzorů a cílem naší cesty a tak podobně. My starší jsme odjížděli jako poslední směrem na náměstí, kde byl slavnostní odjezd. Stihli jsme tak akorát proslovy a za pár okamžiků se vydal peloton cyklistů tvořený námi všemi přejezdníky a početným doprovodem kamarádů a fandů směrem na jih z Kladna. Po pár kilometrech všechny ostatní skupiny nasedaly do autobusu a naše skupina pokračovala směrem na Beroun. Nadšení bylo ohromné a jelo se jako o závod. Byli jsme v cíli druhé etapy hodně brzo a tak jsme si ještě dali zmrzlinu a čekali na autobus. Pak už začal kolotoč, který trval asi dva dny. Nasedat, jíst, pít, spát, vstávat, chystat kolo, jet, sesedat z kola, nasedat do busu, jíst... Přes den byla v autobuse docela zábava, ale v noci každý padnul a spal. Samotného mě překvapilo, jak lehce jsem se přizpůsobil.
Celkem byla jízda úplně super, ještě teď si vzpomínám na pár příhod. Třeba tahle: Bylo to ještě u nás, jižní Čechy. Vyrazil jsem s jinou skupinou, protože jsem se ještě cítil docela svěží a bylo hezky. Jakmile jsme vyjeli z vesnice, zjistili jsme, že chybí Hop - pán s kamerou, hlavní zaznamenávátor téhle akce. Neprozřetelně jsem to otočil a vrátil se k autobusu, jestli tam není. Nebyl. Zato mi ale ujel zbytek skupiny a já jsem značně znervózněl, neměl jsem totiž u sebe itinerář s rozpisem trasy. Hnal jsem to na plný pecky a nakonec jsem je dojel. Bylo to docela dobrodružství.
Někde, asi v Rakousku, nemohl řidič natrefit místo setkání s další skupinou. Byla tma a vrchol všecho byl, když jsme se točili na jednom kruhovém objezdu. Někam odbočil a další půl hodiny jsme bloudili po okolí. Za tu půlhodinu jsme se vrátili na ten samý objezd, odbočili jinam a za 10 minut jsme vysedali a střídali. Byli jsme na řadě. Jelo se super, začátek byl z kopce, pěkné sjezdy, prostě bomba. Průšvih nastal ve chvíli, kdy jsem jako navigátor zjistil, že jsme na druhé straně od dálnice, než máme být. Odbočili jsme tedy - a zase špatně. Nakonec jsme se našli a s začali makat na zmenšení spoždění. V jednom místě na nás vyběhla srna a od té doby si pamatuju, že srny běhají ve dvojicích. Jel jsem naštěstí vepředu a viděl jsem akorát tu první. Za mnou jsem ale slyšel, jak se někdo málem srazil s tou druhou. A to jsme to docela hnali. Nakonec jsme ale dojeli v pořádku a čekala nás teplá polívčička.
Zbytek dojezdu byl v pohodě a konečně nastala ta slavná chvíle dojezdu do cílového města. Na naši skupinu zbyla pěkná předposlední etapa, ale samozřejmě jsme pak jeli všichni až do cíle. Pár kilometrů před cílem se ještě Janče podařilo píchnout. Nakonec celý peloton vyrazil na skoromost přes takový malý zálivek do Grada.
Přímo před námi se postupně otevíral výhled na moře a na město. Bylo vskutku krásné. Bylo cílové. Samotný vjezd byl vskutku obdivuhodný. Vjeli jsme do města plného lidí, všichni na nás s úžasem hleděli. Až později jsme se dozvěděli, že jízda na kole se po pěší zóně se tam moc nenosí.
Nakonec jsme všichni v pohodě dojeli k radnici a hned za ní bylo moře. Krásné, širé, mokré moře. Bylo tam vybudované ohromné betonové něco s hotely a restauracemi na jedné straně, na druhé moře. Tedy jsme odložili kola a symbolicky se připilo šampaňským a čekalo se, co bude dál. Dál nebylo nic, tak někteří otrlejší z nás ( i já byl mezi nimi :-) ) vlezli do vody. Koupání bylo krásně osvěžující, i když vedro zrovna nebylo. Usušili jsme se a zatím dorazilo pozvání na radnici. Tam jsme dostali upomínkové čepice a pár dalších věcí a pak jsme se přesunuli zpět přes záliv do kempu. Vypakovali jsme a pak byla jedna z nejlepších večeří, co jsem kdy zažil. Byly těstoviny s kukuřicí, hráškem a salámem, ti šťastnější si k tomu ulovili i kečup. Nezapomenu na jednu porci, která tam tak stála v tom kotlíku a všichni koukali na jejich majitele. Každý se divil, že nejedí. Prý to nebylo jedlé. Zatím všichni ostatní dojedli a shlukli se kolem této poslední porce. A pak to přišlo. Nálet lžic zaútočil na nebohý kotlík, ozvalo se hlasité mlaskání... A všichni se s výrazem absolutní nechuti odvrátili. Nevím, jak se to kuchařům podařilo, ale nikdo z nás, extrémě hladových a vysílených cyklistů, to nejedl. Byl to jeden z nejsilnějších zážitků z přejezdu.
Naše poslední noc byla. Ano, byla. Nevím jak ostatní, ale pro mě byla hrozná. Měli jsme malý stan a spali jsme tam samí velcí kamarádi. Nejenom přátelstvím, ale i tělesnou výškou. Několikrát v noci jsem se vzbudil a hnedka zase upadl do sladké nevědomé mdloby. Smrad ovládl náš milý malý stan.
Příští den proběhl ve znamení volna a odpočinku. Někteří zvolili verzi památkově výletní, jiní snad ještě cyklistickou a já se válel celý den na betonu u moře. Zajímavá epizoda byla, když jisté dívence spadl klíček od zámku kola do moře. Byl na dně mezi kameny krásně vidět, ale nikomu se ho nepodařilo vylovit. Tak potom Šup dlouho přeřezával zámek...
K večeru již bylo sbaleno a vše nachystáno k odjezdu. Poslední památeční fotka a jelo se DOMŮ!!!
Návrat pohoda, trochu smutku a už se těším na přeběh republiky! (Dnes je 13.1.2004 a už mám rezervovaných pět míst.) A teď hurá jíst a spát!
Článek ze Spirály (.doc)
Roháči
Tábor Dzbel,srpen 2001
Byli jsme jednou na výletě. To není na táboře nic divného. Skupina starších, tehdy jsme tam byli skoro samí starší. Taky to podle toho vypadalo. Udála se tam spousta úžasných příhod. Například když jsme hráli fotbalové utkání s místními a naše děvčata na ně stále křičela: Vykrychlit! Vykrychlit! A oni chudáci nevěděli, co to znamená.
Ale zpět k tomu výletu. Bylo to na hrad Bouzov, přes Javoříčské jeskyně. Asi 20 km. I došli jsme tam i tam. Cestou zpět uvízli jsme však v hospodě U Mohykána. Bylo tam krásné teepee a vychlazená limonáda. Usadili jsme se do kruhu a hráli pěkné hry. Například jsme si navzájem ukazovali občanky a chechtali se ostatním, jak tam vypadají. Taky jsme vymysleli, že se pošle sušenka, či něco podobného k jídlu, a každý si popořadě ukousne půlku z toho, co mu přijde. Velmi hygienické, zvláště po celodenním pochodu.
Nikomu se nechtělo vstávat, tak jsme zavolali do tábora, ať pro nás přijede Andy s dodávkou. Bylo nám ale řečeno, že druhá skupina má taky zpoždění a ať koukáme máknout zpátky. Vyrazili jsme, nohy nás bolely a peněženky byly o dost lehčí. Nikomu se taak nechtělo...
Po několika kilometrech, kdy už se pomalu začínalo smrákat a přestalo nás to bavit, se blížil autobus. Na silnici, mezi vesnicemi, se na nás vyřítil ze zatáčky. Ozvalo se: "Stopujem?" a hned přišla odpověď: "Stopujem!"
A on nám zastavil! Byli jsme šťastní jak blechy a turisti po celodenním pochodu. A nejenom, že nám zastavil, on nás dokonce i svez! A nejenom, že nás svez, on nás svez i směrem k táboru! A nejenom, že nás svez směrem k táboru, on si dokonce i zajel o vesnici dál, abychom to měli co nejblíž! Dobří řidiči ještě nevymřeli.
Jestli si dobře vzpomínám, tak jsme dokonce dorazili dřív, než druhá skupina. Prostě super výlet!
Tábor Dzbel, srpen 2002
Opět pouze jedna příhoda z mnoha.
Postoupil jsem v hierarchii táborničení a jako praktikant měl jsem na starosti skupinku dětí, stavějících sportovní areál z jehličí a větviček a lístečků a žabiček a šištiček. Ostatní praktikanti měli stejné úkoly a byli roztroušeni po lese, mimo dohled. Byli jsme vybaveni vysílačkami pro spojení s kuchyní. Kvůli večeři.
Za chvíli slyším ve vysílačce Davida, který byl kus nade mnou po cestě. Hlásil mi průchod houbařů okolo sebe a blížících se ke mě. Skoro jsem na ně zapomněl, když se ze zatáčky vynořila spokojená rodinka s košíkem hub. A když procházeli přímo přede mnou, z vysílačky se ozvalo:
"Na houbařé!"
Poděšeně se ohlédli, přidali do kroku a pospíchali pryč. Ani netuše, že se blíží k táboru, kde pracuje na 110% kuchyně a linou se tam podivné vůně... Žádné policejní pátrání se však v okolí nekonalo.
Nevím, jak to David dokázal tak pěkně odhadnout, ale od té doby jsme u tábora žádného houbaře nepotkali.
1.9.1991 - 27.6.2003
Tady provedu zkrácenou statistiku svých zameškaných hodin ve škole. Byl jsem totiž často nemocný a pak pryč na ozdravných pobytech a na operaci se zubama a tak všelijak podobně.
Na základce to bylo 1729 hodin, průměrně 96 hodin na pololetí.
Na gymplu (bez čtvrťáku) 750 hodin, průměrně 125 hodin na pololetí.
Maximum 228
Minimum 16
Celkem: 2479 zameškaných hodin, průměrně 103,3 hodiny na pololetí.